Tvorba Věry Linhartové, ať již psaná česky nebo později francouzsky, je vzácně jednotná. V textech označovaných za experimentální, jež knižně vycházely od poloviny šedesátých let (Prostor k rozlišení, Meziprůzkum nejblíž uplynulého, Rozprava o zdviži, Přestořeč, Dům daleko), nejde o formální experimenty, ale o důsledné vytváření mimoprostoru, který je pro jakoukoli tvorbu nezbytný, o snahu proniknout řečí do prostoru za slovy, který určuje skutečnost. Francouzsky psané texty (zejména Masožravé portréty, Kaskády či Mé zapomínky, za něž roku 1998 obdržela Cenu Jaroslava Seiferta) jsou svědectvím nové, jiné zkušenosti naší přítomnosti ve světě. V žádném svém textu, v žádném ze svých životních rozhodnutí se Věra Linhartová neodklonila od kategorického požadavku opravdovosti, nikdy nepřistoupila na jakýkoli kompromis.

Básně a komentáře sbírky Ianus tří tváří byly napsány v letech 1962–1966. Nejranější je oddíl Nastolení krále (1962). Dům pro mé lásky (1965) je doplněn úzce osobním komentářem. K třetímu oddílu Ianus tří tváří (1966) je připojen autorčin komentář „Modrozračno/Vznik jedné básně“. Věra Linhartová od počátku věděla, že neexistuje přísná hranice mezi prózou a poezií. Prostor, jenž se naplňuje psaním básně, nazývá jejím „tušením“. Původně hluchý prostor, za zdí, skrz kterou již slova nemohou proniknout. – Redakční spolupráce: Miloslav Topinka a Pavel Brunclík.